Takové věci se prostě stávají. V životě i při odpočinku. I když spousta lidí tvrdí, že horolezectví není odpočinek, ale hazard. To záleží na tom, jak se to vezme. Pokud si člověk na tři sta procent jist, že to zvládne a nepřijde nějaká nečekaný chyba, zdolá jakoukoli horu bez ztráty kytičky. Bohužel je zde také náhoda a tu už nijak ovlivnit ani natrénovat nelze. Mohou se nacvičit nějaké úkony, které mohou pomoci až pak, ale to už většinou moc platné nebývá. Viz například zemětřesení, které postihlo jednu z našich výprav. Kritické chvíle jsou hlavně v pásmu smrti. Tedy ve velké nadmořské výšce. Ta není nikde přesně stanovena, ale většinou se o ní mluví v souvislosti nad osm kilometrů.
I když potíže související s nadmořskou výškou se projevují klidně v pěti. Ne každý člověk to zvládá stejně, ne každý se musí stejně dlouho aklimatizovat. A je jedno, zda lezete sám nebo vás tam nesou šerpové. Faktem je, že pokud polezete nahoru bez znalostí a zkušeností, nebudete vědět jak z problému ven. Musí tam být někdo, kdo vám pomůže. Kolega, šerpa, kdokoli. Horolezci jsou zvláštní národ. Drží spolu a pomáhají si, pokud to jen trochu jde. V souvislosti s komerčním lezením však přišly i lidské nešvary. Když se vám vysoko v táboře ztratí kyslík, není to vůbec žádná legrace. Proč? Protože jde o život. A že se to děje potvrzují známí horolezci.
Všichni tito lidé vědí, kolik úsilí a snahy je to stojí jen, než se dostanou do základního tábora. Nebo než se vůbec dostanou do Tibetu a k povolení. A to se neprobíráme tím, kolik to všechno stojí peněz.
Každý koníček má své plusy a své mínusy. Horolezectví je na tom naprosto stejně. Jen se tu někdy platí za chyby životem. Což se třeba tomu, kdo má jako hobby šachy stát nemůže. Proto je dobré, aby si člověk své hobby volil tak, aby je pak mohl zvládnout.
