Kde domov můj?

I kdybychom trávili my lidé život na cestách, obvykle máme nÄ›jaké to místo, kam patříme pÅ™edevším. Máme místo, ke kterému máme vÄ›tší citové pouto než k místům jiným, máme místo, kam nás to táhne pÅ™edevším a kde obvykle máme také urÄité zázemí, rodinu, přátele a další důležitosti, které pro nás jiná místa postrádají.

Prostě máme my lidé svůj domov. Místo, kam patříme především a které máme z nejrůznějších důvodů rádi, a to třeba i navzdory jeho nedokonalostem.

NÄ›kdy takový domov získáme automaticky, ‚zdÄ›díme‘ ho. ProstÄ› se nÄ›kde narodíme a následnÄ› s takovým místem srosteme natolik, že se stane automaticky naším domovem. Ale nÄ›kdy také ne. Jak totiž tÅ™eba moudÅ™e pravil Karel Kryl, domov je to, co si dÄ›láme sami, a ne to, co nám nÄ›kdo udÄ›lá. A tak si nÄ›kdy zdÄ›dÄ›ný domov pÅ™etváříme k obrazu svému, aby se tento stal naším skuteÄným dokonalým domovem. A nÄ›kdy si prostÄ› nacházíme domov nÄ›kde jinde, tam, kam nás to táhne více. Nebo tam, kde je nám souzeno žít tÅ™eba i proti naší vůli.

Za minulého režimu jsme byli víceménÄ› donuceni mít svůj domov tam, kam nás režim postavil. Naším domovem musela být naÅ¡e vlast a obvykle to místo, kde jsme dostali bydlení a práci. Ale to už dávno neplatí. Dnes už můžeme mít domov kdekoliv, kde jenom chceme. A kde nás vítají nebo aspoň tolerují. Můžeme si vybírat, a tím pádem může být náš domov skuteÄnÄ› domovem, jaký si pÅ™ejeme mít. A nikdo nám tu nejen nic nepÅ™ikazuje, ale ani nic nezazlívá.

I já jsem mÄ›l domov. Který pro mÄ› ale nebyl až tak dokonalým domovem. A tak jsem ho zmÄ›nil za místo, kde jsem doma daleko víc. A kde se cítím spokojenÄ›. Ale to jeÅ¡tÄ› není, aspoň doufám, koneÄná. Znám i místo, které bych mÄ›l za svůj domov jeÅ¡tÄ› radÄ›ji. A tak spřádám plány, že jednou odejdu právÄ› tam. Protože dnes je to už možné. Dnes mi nikdo nebude vyÄítat, až pro svou maximální spokojenost s domovem ‚zradím svou vlast‘. A skonÄím v cizí zemi, jež je cizí, ale již spojuji ve svých pÅ™edstavách nejlépe s tím, co se považuje za opravdový domov.